Mulhacén

Den D. Vstala jsem v 6 hodin, ale vyhrabala se v 7. 17. Uskutečnila jsem zalepení puchýřů a dobře se najedla. Do svých běžeckých bot značky Mizuno jsem zapomněla dát vložky, které jsem z důvodu smrdivosti předchozího večera vyjmula, a zahájila sestup do Trévelézu, odkud vede značená cesta na Mulhacén. Myslím, že to je jediná možnost, jak dosáhnout tento vrchol za jeden den a vrátit se někam do civilizace. Výstup až k Siete Lagunas (Sedmi lagunám) je dobře značen. Šla jsem to asi šest hodin. Tam jsem upadla do rozpaků, neboť značení skončilo. Navíc mě zmátlo, že nevidím 7 nějakých vodních útvarů, ale jedno jediné veliké jezero. Chvilku jsem pobíhala jak slepice, než mi došlo, že ta velká hora, co se zrcadlí ve vodní ploše, je ten vysněný Mulhacén. To bylo ve výšce 3000 metrů a mě bylo do zpěvu. Hora (3481) se zdála blizoučko. "Dohopkám tam a hurá dolů".

Čím víc jsem se blížila, tím víc se ta hora vzdalovala. Dorazila jsem už hodně pokorná, dlouho po limitu, který jsem si určila na obrátku na cestu zpátky. Bylo mi blbě, bolela mě hlava. Nafotila jsem, natočila, nezdržovala a asi v půl čtvrté vyrazila dolů. Podle původního plánu jsem se chtěla vrátit jinou cestou, ale nebyla jsem ve formě, nechtěla jsem riskovat, tak jsem sestoupila po svých stopách. Za celý den jsem potkala jen dvě malé skupinky, jinak jsem si užila naprostou izolaci v horském tichu.